Bára až nedávno dostala od rodiny k narozeninám chytrý telefon. Nijak jí to neoslovilo, když něco potřebovala, stačil jí notebook, chytrý telefon tedy stejně používala jen na volání a psaní sms.
Jak to všechno začalo?
Pak se ale rozhodla, že potřebuje začít cvičit. Jelikož žádný sportovec nebyla, usoudila, že nejlepším řešením, jak zhubnout, je rychlá chůze. Když o tom diskutovaly s kolegyněmi v práci, padla také informace, že prý pro zhubnutí stačí ujít 10.000 kroků denně.
„A to si je jako mám počítat?“, rozčilovala se Bára doma. Syn vyprskl smíchy. „Nainstaluješ si prostě do mobilu apku, a ta bude počítat kroky a dělat i jiné zajímavé věci“, dodal syn. V té době snad Bára ani nevěděla, co slovo apka znamená… Nicméně syn si její mobil vypůjčil a trochu jej „vylepšil“. Pak mi ukázal ikonku s obrázkem chodidel, vysvětlil mi, jak to vše funguje a řekl, že aby aplikace mohla kroky počítat, musím telefon nosit stále u sebe. Nebyla jsem zvyklá, takže prvním krokem bylo vůbec se naučit mít telefon stále s sebou.
Myslela jsem si, že 10.000 kroků není žádný problém a že ujdu asi i víc, při všem tom běhání doma a po obchodech… ale aplikace se mi stále vysmívala s maximálním počtem 5.000 kroků.
Bez mobilu už ani ránu
A pak to přišlo. Nezvratné rozhodnutí, že to prostě dokážu a že těch 10.000 kroků dám za každou cenu! Hned ráno jsem sáhla po telefonu a už s mobilem v ruce absolvovala cestu na toaletu, do koupelny, kuchyně… Ihned při příchodu do práce jsem kontrolovala, jestli se mi vyplatilo jít jednu stanici místo tramvají pěšky. Měla jsem sedavé zaměstnání, ale i tak jsem kontrolovala kroky, které přibyly cestou na WC či do kuchyňky.
A cestou domů jsem se ještě stavila v obchodě, i když to nebylo potřeba. Doma jsem pozdravila děti a manžela a už zase zírala do telefonu. Ale aplikace asi byla rozbitá. Syn mne ujistil, že s ní nic není, ale že já asi málo chodím. To mne naštvalo. „Copak neskáču dost kolem vás a domácnosti?“, rozčilovala jsem se. „No, asi ne, mami.“, odpověděl opatrně syn.
Závislost
A tak jsem hned po večeři vyrazila s telefonem ven a s tím, že se jdu projít… Bloumala jsem různě po sídlišti a sledovala, kdy konečně dojdu k naplnění cíle. A tak se to začalo dít každý den. Ani jsem si nevšimla, jak rychle aplikace začala měnit můj život. Když jsem telefon zapomněla doma nebo na pracovním stole, okamžitě jsem se pro něj musela vrátit a hned jsem počítala, kolik kroků se mi během toho nenačetlo.
Do postele jsem nedokázala ulehnout dřív, pokud mi na telefonu nesvítilo, že jsem svůj denní cíl splnila. Rodina začínala být často bez večeře, procházka s telefonem měla prostě přednost před vším ostatním. O sex jsem ztratila zájem, protože ačkoli se u něj prý hubne skvěle, tenhle pohyb má aplikace nezaznamenávala. Místo toho jsem v obývacím pokoji zuřivě šlapala na rotopedu, který jsem si pořídila. Ani jsem se u toho nedívala na televizi, měla jsem přece svůj program – civění do mobilu a sledování kroků.
Už jsem nevnímala realitu
Už jsem nedělala nic jiného. Nechodila jsem posedět si s kamarádkami, doma jsem prakticky s nikým nekomunikovala, stále jsem potřebovala „krmit“ aplikaci svými kroky. Pravdou je, že váha šla krásně dolů a já úplně vyměnila šatník… cítila jsem se jako vítěz! Když se mi manžel snažil naznačit, že už to přeháním, poslala jsem ho „do háje“ s tím, že mi určitě závidí mou novou figuru. Opravdu jsem ztrácela kontakt s realitou a byla posedlá tou jedinou myšlenkou – kroky a kila, kila a kroky…
Návštěva maminky jako komplikace
Za týden přijela na návštěvu moje mamka. Dřív jsem se vždycky hodně těšila, teď jsem řešila pouze to, jak zvládnu plnit aplikaci za máminy přítomnosti.
Cestu z nádraží jsme absolvovaly pěšky. Máma se divila, proč nejedeme tramvají, tak jsem jí svou aplikaci ukázala a doufala jsem, že to pochopí. Máma mne pochválila, jak jsem krásně zhubla, a já byla šťastná. Mamka se ubytovala a já, stále ve svém rytmu, jsem šla a šla a šla za splněním svého cíle.
Po týdnu se maminka připravovala k odjezdu. „Jéje, mami, to to ale uteklo! Ty už odjíždíš?“ Mamka využila momentu, kdy jsem byla „duchem přítomná“, a přímo, upřímně a tvrdě mi řekla: „Barboro, uvědomuješ si, co to vlastně děláš? Máš rodinu, vůbec se o ni nezajímáš, chováš se jako nějaká puberťačka! Vzpamatuj se!“
Kritiku jsem nesnesla – ale zachránila mne!
Byla jsem naštvaná a uražená. Když mne nejhorší vztek přešel, začala jsem o všem přemýšlet. O tom, jaký teď vedu život, kdy jsem naposledy byla s manželem nebo s nějakou přítelkyní v restauraci, vlastně ani na oběd už jsem s kolegyněmi nechodila…
Rodina kolem mne po zbytek dne chodila po špičkách. Večer si troufl mladší syn a zeptal se, jestli snad nemám rozbitý telefon. Zavrtěla jsem hlavou a poprosila jsem syna, aby mi celou slavnou aplikaci vymazal. Opravdu to tak nešlo dál. Všichni na mne překvapeně a podezřívavě hleděli… „No co, no. Už bylo načase vrátit se do reálu, ne?“, řekla jsem s úsměvem.
Závislost je nemoc. Nemusí jít o návykovou látku jako je alkohol či drogy, všichni dnes už známe takzvaný gambling, tedy závislost na hracích automatech. A závislost na mobilních telefonech, hrách, aplikacích a sociálních sítích začíná raketově stoupat.
