Normální všední situace působí na Andreu jako ohrožení. Mluvit s lidmi je pro ni těžká zkouška. Často v dětství slýchávala, že je chytré dítě, tak proč se chová „divně“? Naučila se mluvit brzy, věci rychle chápala, nikoho by nenapadlo, že by něco nemělo být v pořádku. „Sama jsem nechápala, proč něco nedokážu nebo proč je to pro mne těžší než pro jiné děti.“ vzpomíná Andrea. Přitom se lehce komíhá ze strany na stranu, v menší míře některé tiky, které k nemoci patří, taky má.
Malá autistka
Dnes už Andrea chápe, co lidem kolem ní připadalo divné, jiné či směšné. Chápe i svou maminku, to, že tak špatně snášela, když měla Andrea jako dítě nekontrolovatelné záchvaty pláče a návaly vzteku třeba jen proto, že nedostala ke snídani svou oblíbenou oranžovou lžičku. Už rozumí tomu, proč se dětem vyhýbala a raději si četla a proč ve stresu nebo napětí přecházela neklidně sem a tam či začala z ničeho nic poskakovat.
Aby si ze své jinakosti nic nedělala a brala to v pohodě – to byla další věta, kterou Andrea celý život slýchala. Jenže vjemů z okolního světa na ni prostě někdy bylo moc a ona s tím nemohla nic dělat. Dokonce se jednou při návštěvě kina stočila do klubíčka na zem a začala se kolébat sem a tam. „Plakala jsem, že je toho všeho prostě moc.“ vypráví Andrea. „Moc“ bylo také poblikávání zářivky v kuchyni, zvuk silného větru, barvy, přímé světlo či pestré prostředí supermarketu.
Všeho moc škodí
Tohle všechno a další věci jsou součástí osobnosti s autismem s Aspergerovým syndromem. Většina z nich své okolí vnímá příliš intenzivně a neumí dobře zpracovávat smyslové vjemy a třídit je. Bohužel Andrea o svém problému celou dobu nevěděla, nevěděla, co je příčinou jejích zvláštních stavů a jednání, kdyby věděla, žilo by se jí bývalo mnohem lépe. Ušetřila by si hodně stresu a nervů. S podporou a pomocí odborníků by si možná našla i nějakou kamarádku a nebyla by šikanovaná.
Andreiny problémy občas natolik zesílily, že nemohla s druhými komunikovat vůbec, a dokonce na několik dní oněměla. Odborně se tomu říká mutismus. Postižený člověk chce něco říct, ale mozek jako by to blokoval, chybí slova. „Tehdy jsem měla panický strach, ten mě ostatně přepadá občas i v současné době,“ popisuje Andrea.
Proč ta malá pořád skáče?
Lidé s autismem mají, jak už jsme řekli, problém se zesíleným vnímáním všeho kolem sebe. Často druhým nerozumí, nechápou mimoslovní gesta, a tak jim uniká kontext. I Andrea zná pocit, kdy na ní všichni zírají, i když to třeba vůbec není pravda. V takových situacích pomáhá jediné – skákat. Maminka si toho všimla a už jako s malou, navštívily s Andreou specialisty. Ti to ovšem bral tak, že ji maminka příliš rozmazluje, a/nebo že si tak Andrea uvolňuje napětí z brzké smrti svého otce.
A tak Andrea na všechno zůstala sama a probíjela se životem den za dnem s velikým strachem. Přesto toho dokázala a zvládla opravdu hodně. Našla si práci zubní techničky, která ji opravdu baví, a navíc tak Andrea příliš nepřijde do styku s druhými lidmi. Kolegové je berou dobře, takovou, jaká je, a vůbec s tím nemají problém. Jediný problém zůstává u Andrei, to ona má pořád pocit, že s ní je něco špatně.
Konečně vysvětlení
„Jednou jsem četla článek o autismu a okamžitě mi došlo, že je to i můj problém.“ Hned si našla terapeuta, který se na Aspergerův syndrom specializuje, a ten její pocit potvrdil. Pro Andreu to bylo nesmírné osvobození. Po tolika letech… Najednou pochopila, proč je taková, jaká je. Je jiná, ale ne bláznivá! A Andrea se naučila sama se sebou pracovat tak, aby se jí žilo co nejlépe. Ví, že jí pomáhá soustředit se plně na jednu věc. A když je toho na ní moc – prostě si zaskáče!
Dnes už je diagnostika chorob autistického spektra na vysoké úrovni, a tak se vám pravděpodobně nestane, že by problém váš či vašeho dítěte nebyl správně odhalen. Určitě ale neuděláte chybu, jestliže navštívíte odborníka, pokud máte pocit, že je život až příliš náročný.
