Když mi bylo 22, diagnostikovali mi intersticiální cystitidu a vulvodynii. To velmi ovlivnilo nejen mé ženské partie, ale celý můj život. Musela jsem opustit řadu věcí, které jsem do té doby měla ráda a byly velkou součástí mého života.
Jen čtyři věci?
S lékařem jsme mluvili o možnostech léčby. Dozvěděla jsem se však, že trvá dlouhé roky, než dojde ke zlepšení mého stavu, možná k tomu ani nikdy nemusí dojít. Kvůli této diagnóze jsem musela přestat dělat některé z věcí, co dosud byly běžnou součástí mých dní. Patřil mezi ně zakáz konzumace alkoholu a kofeinu. Jenže musela jsem také přestat nosit kalhoty, a hlavně přestat být sexuálně aktivní. Nedokázala jsem si představit, že nesmím dělat žádnou z těchto věcí.
Frustrace
Od lékaře jsem odcházela s léky, o nichž jsem ani nevěděla, zda mi někdy pomůžou. Dostala jsem také kontakt na fyzioterapeuta zaměřeného na vaginální problémy a chirurga. K operaci jsem však nechtěla přistoupit. Byla jsem zahlcená novými informacemi, a hlavně frustrací, že mi nedokáží pomoct. Byla jsem zničená také z toho, že s velkou pravděpodobností přijdu o svého dlouholetého přítele. Vztah bez sexu totiž není pro mnoho lidí tím pravým.
Staré zvyky
Bylo pro mě těžké změnit celý svůj život, takže jsem se dlouho snažila držet svých starých zvyků. Dokonce i do práce jsem chodila v kalhotách. Jenže to bylo moc bolestivé, ulevovala jsem si proto aspoň jejich rozepnutím. Ale neměla jsem sílu vysvětlovat to svým kolegům, když si zrovna někdo všiml. Proto jsem začala nosit šaty. V těch jsem si však nepřipadala jako já. Začala jsem se distancovat od všech svých známých, aniž bych chtěla. Postupem času jsem se tedy rozhodla říct jim o mém stavu, aby věděli, co se právě děje. Byla to alespoň nějaká úleva.
Podpora
Když jsem to řekla svému zaměstnavateli, byl velmi vstřícný. Umožnil mi částečně pracovat z domu, což pro mě bylo velkým plus. Dokonce jsem začala chodit také na terapie. Bylo to velmi divné, ale v kombinaci s léky jsem pozorovala progres, což byla dobrá zpráva. Dokonce jsem si mohla dát šálek kávy či sklenici vína. Jenže sex stále nepřicházel v úvahu.
Myslela jsem, že to pro přítele bude velkou překážkou, to jsem se ale pletla. Rozhodně mě nechtěl opustit. Dokonce mě požádal o ruku. Bylo mi jasné, že je to pro něj svým způsobem oběť, a tak jsem se rozhodla, že také něco obětuji. Odhodlala jsem se k operaci. Jenže při vyšetření mi bylo řečeno, že můj případ nelze řešit operativně.
Můj život se svým způsobem vrátil k normálu – a za to jsem byla opravdu šťastná. Dokonce jsem se rozhodla pro experimentální léčbu pomocí botoxu, která jako zázrakem zabrala. Můj život už tedy nic neomezuje a já si vážím všech, co mě podporovali – hlavně svého milujícího přítele, který to nevzdal.
Tento článek vychází z příběhu zaslaného naší čtenářkou. Přestože redakce zná pravé jméno čtenářky, z důvodu ochrany soukromí byla všechna v článku uvedená jména pozměněna. Použité fotografie jsou pouze ilustrační.
