Narodili jste se takoví, nebo jste vedlejším produktem svého prostředí? Pojem přirozenost versus výchova je trvalou diskusí, kterou dosud žádný vědec ani filozof nedokázal definitivně zodpovědět. Některé studie sice ukazují, že velká část vaší osobnosti je dědičná, ale přesný rozsah – včetně toho, jaké typy vlastností jsou dědičné – je stále do značné míry záhadou. Co tedy vlastně víme?
Příroda vs. výchova
Zatímco někteří vědci definují rysy osobnosti jako vzorce myšlení, pocitů a chování, které odlišují jednoho jedince od druhého, jiní definují osobnostní rysy jako dispozice „v podstatě nezávislé na vlivech prostředí“, což podle definice vylučuje „naučenou“ složku. Pro účely tohoto článku se budeme odvolávat na první definici.
Z odborných studií dvojčat a adopcí vyplývá, že lidská osobnost je z 30 % až 60 % dědičná. Tyto studie porovnávaly osobnostní rysy jednovaječných dvojčat, která sdílejí 100 % stejné DNA a která byla vychovávána společně i odděleně. Studie shodně zjistily, že jednovaječná dvojčata, i když vyrůstala v odlišném prostředí, měla více společných osobnostních rysů než sourozenci, kteří nejsou dvojčaty, nebo adoptované děti. Tyto studie konkrétně sledovaly osobnostní rysy, jako jsou neuroticismus, extraverze či svědomitost.
Vědci také konkrétně objevili 42 souborů genetických variací (spojených se 727 specifickými oblastmi v naší DNA), které se zdají být silně spojeny s osobnostními rysy. Zásadní roli při utváření osobnosti hrají samozřejmě faktory prostředí, jako jsou zkušenosti z raného dětství a kulturní vlivy.
Například u dětí vychovávaných v nepříznivých podmínkách, jako je zanedbávání, zneužívání nebo chudoba, se obvykle zjistí, že jsou impulzivnější. Vědci tvrdí, že je to proto, že toto prostředí „aktivuje“ geny pro impulzivní temperament, které by jinak mohly být spící. Zatímco děti vychovávané ve zdravém, pečujícím a bezpečném prostředí mají pravděpodobněji klidnější temperament, protože se pak aktivují jiné geny.
V jakém věku se rozvíjí osobnost dítěte?
Neexistuje žádný pevně stanovený věk, kdy se u dítěte rozvíjí osobnost, ta zůstává po celý život do značné míry proměnlivá. Podle výzkumů má však osobnost člověka kořeny v raném temperamentu, který je pozorovatelný již ve věku 4 měsíců.
Temperament se skládá ze dvou základních částí: reaktivity neboli emočních reakcí a seberegulace neboli schopnosti tyto reakce ovládat. Podle vědců je například kojenec, který při ukázání hračky výrazně pohybuje končetinami, považován za vysoce reaktivní. Pokud se kojenec usmívá a hlasitě mluví, je považován za dítě s vysokým pozitivním afektem, který souvisí s osobnostním rysem extraverze.
Vědci však upozorňují, že souvislost mezi temperamentem a osobností je málokdy silná. Tak například introvertní dítě může mít v pozdějším věku také velmi vysoký pozitivní afekt. Podle dalších studií se osobnostní rysy mění i v průběhu dospělosti, zejména mezi 20. a 40. rokem života.
Jaké osobnostní rysy jsou dědičné?
Vzhledem k tomu, že velká část DNA zůstává záhadou, vědci teprve zjišťují, které osobnostní rysy lze s konečnou platností předávat. Nicméně existují určité varianty genů, které se zdají být spojeny zejména s temperamentem, včetně:
- varianty genů DRD2 a DRD4, které jsou spojeny s touhou vyhledávat nové zážitky
- varianty genu KATNAL2 spojené s disciplínou a opatrností
- varianty genů PCDH15 a WSCD2, které souvisejí se společenskostí
- gen MAOA, který souvisí s introverzí (zejména v určitých situacích)
- varianty genů AGBL2, BAIAP2, CELF4, L3MBTL2, LINGO2, XKR6, ZC3H7B, OLFM4, MEF2C a TMEM161B souvisí s úzkostí a depresí
Můžeme v dospělosti změnit svou osobnost?
Ano, naše osobnost se může v průběhu života výrazně měnit, ať už neúmyslně, nebo záměrně. Podle výzkumu, který zkoumal osoby ve věku od 14 do 77 let, je stabilita osobnosti v průběhu času obecně poměrně nízká.
K nejvýznamnějším změnám dochází mezi 20. a 40. rokem života, ale mohou se objevit i ve středním a vyšším věku. Ačkoli je každý člověk jedinečný, vědci poznamenávají, že mnoho lidí vykazuje s věkem větší sebedůvěru, vřelost, sebeovládání a emoční stabilitu.
Zdroj: nature.com, ncbi.nlm.nih.gov, psycnet.apa.org, medicalnewstoday.com