I v současné době, kdy lékaři zvládají metody umělého oplodnění a mnoho jiných supermoderních zdravotnických výkonů souvisejících s těhotenstvím, porodem i potratem, mezi lidmi stále přetrvávají hluboce zakořeněné mýty založené pouze na předpokladech a domněnkách. Odkrýváním těchto dlouhodobých mylných představ může konečně vzniknout prostor pro lepší způsoby přemýšlení o těhotenství a vyrovnávání se s potratem. Zde jsou nejčastější mýty a fakta!
Mýtus: Potrat je vzácnou komplikací těhotenství
Ve skutečnosti přibližně 20 % potvrzených těhotenství skončí potratem, a to většinou v prvních měsících. Počet potratů se v posledním desetiletí zvýšil, ne proto, že by se potraty staly běžnějšími, ale proto, že diagnostikujeme těhotenství blíže k početí. Těhotenství, které bylo diagnostikováno v nejranější možné chvíli domácím těhotenským testem nebo krevním testem, asi pět dní před prvním zmeškaným menstruačním obdobím (devět dní po početí), má v reálu 30 % šanci na potrat.
Mýtus: Mít jeden potrat znamená, že žena bude pravděpodobně mít více potratů
Pravdou naopak je, že žena, která měla až tři ztráty předčasného těhotenství, stále nemá větší riziko potratit své příští těhotenství než ta, která nikdy nepotratila. Před 20. stoletím bylo považováno za zásadní, aby naše těla měla pravidelné „návyky“, jako jsou pravidelné defekace a časy k jídlu a spánku. Když došlo na těhotenství, lékaři i pacienti se obávali, že brzký potrat by vyvolal „zvyk“ na potrat. Dnes víme, že jen asi 1 % žen trpí opakujícím se potratem.
Mýtus: Pokud ženy následují lékařskou pomoc, mohou zabránit většině potratů
Většině potratů nelze zabránit. Od počátku 20. století odborníci ví, že spousta potratů je způsobena chromozomálními anomáliemi. A kvůli nim je embryo neslučitelné se životem. Ještě na počátku 20. století obhájci prenatální péče ve snaze zlepšit výsledky těhotenství naléhavě vyzývali těhotné ženy, aby přijaly celou řadu nových (a lékařsky nepodložených) opatření. Jako je například anti-zácpová strava či pravidelné koupání zbavující tělo toxinů.
Mýtus: Technologie, jako je ultrazvuk, nás spojují s našimi dětmi během časného těhotenství
V 70. letech 20. století změnili Američané ultrazvukové vyšetření na propracovaný kulturní rituál „setkání se s dítětem“. Ultrazvuk nám umožňuje „vidět dítě“ i v zamlženém černobílém obrázku z osm týdnů trvajícího těhotenství. Ale například v Řecku či Izraeli lékaři nepodporují prohlížení si časných zobrazení plodu, protože vyšetření považují za přísně lékařské a pouze pro účely včasné diagnostiky a léčby případných problémů, které se v souvislosti s těhotenstvím mohou objevit.
Mýtus: V minulosti toho ženy o svých tělech a těhotenství nevěděly tak moc, jako víme dnes
Ve skutečnosti před 20. stoletím měly ženy mnohem více osobních zkušeností s těhotenstvím, než mají ženy dnes. A rozhodně měly jemnější porozumění pro své osobní těhotenské příznaky. A přestože neměly k dispozici test, který by jim poskytl definitivní potvrzení o těhotenství, samy si (většinou správně) interpretovaly krvácení buď jako návrat pozdní menstruace nebo jako příznak časného potratu.
Mýtus: Všechny ženy vždy truchlily a oplakávaly potrat, zvláště když si těhotenství přály
Až do 20. století většina rodin ztratila alespoň jedno dítě jeho předčasnou smrtí a ve srovnání s tím, potraty tehdy nebyly považovány za stejně vážný druh ztráty. Potrat je smutná a osobní záležitost, bohužel však nejde o nic neobvyklého nebo nepřirozeného. V dnešní době se ženy mohou cítit stigmatizovány, pokud nebudou dostatečně truchlit nad ztrátou, bez ohledu na to, jak brzy v těhotenství k ní došlo.
Reakce na ztrátu těhotenství jsou individuální a různé. Některé ženy považují potrat za stejný, jako je smrt dítěte, a prožívají vše velmi hluboce a citlivě. Jiné potrat považují za ztrátu potenciálu nebo příležitosti. Někdy ženy potřebují i delší čas na zpracování svých pocitů.
Obecně ale ženy interpretují svou ztrátu odlišně v různých obdobích života a v závislosti na schopnosti reprodukce.
