Již v dětství se u mě projevily určité problémy, nevěděla jsem však, jaká diagnóza mě čeká. Na základní škole jsem byla outsider – nejen, že jsem nezapadla do kolektivu spolužáků, ale vzhledem k tomu, že jsem měla problém i s učením, učitelky mě mnohdy také zesměšňovaly. To můj stav ještě zhoršilo a já se uzavírala do sebe. Teď už více než deset let trpím panickou úzkostnou poruchou a depresemi.
Tíživé dětství
Všechno to začalo už ve škole na druhém stupni. Byla jsem brána jako ta divná, protože mi nešla matematika, neměla jsem pro ostatní atraktivní zájmy, navíc jsem pocházela z chudé rodiny. Tím se spustila vlna šikany. Kvůli tomu se můj psychický stav výrazně zhoršil, v tom věku pro mě bylo nemožné veškerý nátlak zvládat. To vedlo k tomu, že jsem odmítala chodit do školy.
Často jsem simulovala, abych mohla zůstat doma. Jednou se máma rozhodla jít si promluvit s mou třídní učitelkou. Jenže to celý problém akorát zhoršilo, spolužáci se o tom dozvěděli – a já se tak stala terčem ještě většího posměchu. Bylo to čím dál horší, až jsem se zhroutila. Skončila jsem na psychiatrii a zahájila ambulantní léčbu.
Obtížné studium
Se špatnými výsledky ze základní školy pro mě bylo nemožné dostat se na střední. Rozhodla jsem se proto jít alespoň na učiliště. Vybrala jsem si obor prodavačka, což znamenalo dojíždění do jiného města. Mohla to pro mě být nová příležitost, jenže ani tady jsem do kolektivu nezapadla. Moji náctiletí spolužáci měli zcela jiné zájmy než já, především alkohol a cigarety. Tomu jsem se dlouhou dobu vyhýbala. Jenže v posledním ročníku jsem na tom byla psychicky tak zle, že jsem začala kouřit.
Ovšem v té době se u mě naplno projevila deprese a panická úzkostná porucha. Každý další den byl pro mě utrpením, bála jsem se jezdit do školy, protože jsem nevěděla, jakou další katastrofu mám očekávat. Proto se moje docházka výrazně zhoršila, což ohrozilo zakončení studia závěrečnými zkouškami. Nakonec jsem však nějakým způsobem školu úspěšně dokončila.
Život mi dává zabrat
Tyto roky pro mě byly velmi složité, se vším jsem se totiž musela poprat sama. Lidé se nikdy nezajímali, co stojí za mými problémy s docházkou. Špatná psychická kondice pro nikoho nebyla omluvou. Rozhodla jsem se ještě udělat si maturitu, kterou jsem zvládla. Po celou dobu jsem užívala antidepresiva, jenže ta mi vůbec nepomáhala dostat se do normálního života.
Kvůli úzkostem jsem si nenašla ani práci, chodím pouze na brigádu do supermarketu. I tak se ale každý den bojím, co pokazím. Sužují mě těžké deprese a stres, i běžné úkony jsou tak několikanásobně složitější. Nejvíce mě trápí, že nemohu najít léčbu, která by mi ulevila. Medikamenty nezabírají dostatečné a pro pravidelné návštěvy psychologa není prostor.
Mám pocit, že v životě mě čekají jen samé nástrahy, které musím samostatně zvládat. S mojí diagnózou je to však téměř nemožné. Nezbývá mi už moc naděje, že by někdy přišlo zlepšení.
Tento článek vychází z příběhu zaslaného naší čtenářkou. Přestože redakce zná pravé jméno čtenářky, z důvodu ochrany soukromí byla všechna v článku uvedená jména pozměněna. Použité fotografie jsou pouze ilustrační.
