Když jsem nedávno kvůli pandemii koronaviru musela pracovat z domu, jednoho ráno jsem si na poslední chvíli vzpomněla, že mě čeká konferenční hovor v aplikaci Zoom. Věděla jsem, že musím zapnout fotoaparát, abychom se všichni viděli, proto jsem se z postele natáhla pro paruku a nasadila ji na hlavu. Už jsem neřešila, jak vypadám, říkala jsem si, že mým vlasům nikdo pozornost věnovat nebude.
V rychlosti jsem si dala jinou paruku než tu, na kterou jsou ostatní zvyklí
Krátce po zahájení hovoru se jeden z mých spolupracovníků zeptal: „Kimi, vy jste si ostříhala vlasy?“ Do prdele. Zapomněla jsem si nasadit paruku, kterou jsem obvykle nosila v kanceláři. Ta, co jsem měla na sobě, měla úplně jinou barvu a střih.
Nakonec jsem to nějak zamluvila. Ještě jsem nenasbírala odvahu říct svým spolupracovníkům, že mám trichotillomanii, psychickou poruchu způsobující nutkavé trhání vlasů. Trichotillomanii trpím od dětství, od té doby jsem vyzkoušela všemožnou léčbu a nespočet léků, ale jediné, k čemu jsem dospěla, bylo přijetí této nemoci jako součást mé identity.
Kvůli karanténě přišly mé tři měsíce netahání si vlasů vniveč
Na začátku roku jsem se zavázala k tomu, že si své vlasy nechám prostě narůst. V té době byly moje vlasy nejkratší, jaké kdy byly, ale přesto jsem je mohla stylizovat tak, abych skryla většinu svých plešatých míst. Do práce jsem každý den nosila paruku. Ta mi pomáhala mé vlasy skrývat přede mnou samotnou. Jenže s nástupem povinné karantény a práce z domu jsem si na paruku ani nepomyslela a opět mi na hlavě prosvítají další lysiny. To jsem tak nemohla nechat.
Začala jsem znova – pevně rozhodnutá víc, jak kdy jindy
Je důležité si uvědomit, že lidé si tahají vlasy z mnoha důvodů. První věc, kterou jsem ve svém chování zaregistrovala, byl fakt, že když jsem na hlavě měla něco, co mi tahání vlasů znemožňovalo, nedělala jsem to. Dalším faktem bylo vykonávání různých činností, které odvracejí od mé nemoci pozornost. Proto jsem si pořídila třeba velké puzzle, abych zaměstnala své ruce.
Nakonec jsem se také snažila omezit stres – přestala jsem používat sociální sítě a zaměřovala jsem se na to, co bylo kolem mě. Také jsem se naučila meditovat a být vděčná.
Je jasné, že nemoc úplně nezmizí, proto je důležité si umět odpustit, když „svou abstinenci“ porušíte. I mně se to stává, zvláště v této době, ale zkouším to stále dokola a nevzdám se. Jednou ty vlasy na hlavě mít budu.
Čtěte také: Žena trpí syndromem, který způsobuje, že jí mezi zuby rostou vlasy
Trichotillomanie
Trichotillomanie neboli duševní porucha, při které má jedinec neustálé nutkání si trhat vlasy z pokožky hlavy, obočí nebo jiných částí těla, navzdory pokusu o její zastavení. Tahání vlasů z pokožky hlavy často zanechává skvrnitá plešatá místa, která způsobují značné potíže a mohou narušovat sociální, nebo pracovní fungování osoby. U některých lidí může být trichotillomanie mírná a obecně zvládnutelná.
Hlavní příznaky:
- opakované vytahování vlasů, obvykle z pokožky hlavy, obočí nebo řas, ale někdy i z jiných oblastí těla,
- zvyšující se pocit napětí před vytažením vlasu, nebo při odolávání trhání,
- pocit potěšení a úlevy po vytažení vlasu,
- kousání, žvýkání nebo dokonce konzumace vytažených vlasů.
Mnoho lidí, co mají trichotillomanii, si také koušou nehty nebo rty. Někdy může být i symptomem tahání vlasů z domácích mazlíčků nebo panenek.
Trichotillomanie je dlouhodobá (chronická) porucha. Bez léčby se příznaky mohou časem lišit. Například hormonální změny při menstruaci mohou příznaky zhoršit. U některých lidí, pokud nejsou léčeni, mohou symptomy přicházet a odcházet v různých časových intervalech. Málokdy se člověk vyléčí úplně.
