Nezvládat svůj život už není ničím neobvyklým, přestože lidé s psychiatrickými diagnózami závažnějšího charakteru zůstávají často bez adekvátní pomoci a na okraji společnosti.
Možná i vy znáte někoho, kdo trpí takzvanou dispozofóbií, čili strachem z vyhození věcí. Vše se přeci může hodit, a tak je nutné shromažďovat a hromadit… v domě, na dvorku, na zahrádce, až se nikudy nikam nedá projít kvůli všudypřítomnému haraburdí.
Všechny možné diagnózy
Víme, že se jedná o chorobu příbuznou obsedantně – kompulzivní poruše, ale také depresím a fobiím. Dispozofóbie je odlišná u mužů a u žen. Muži ve většině případů kumulují věci, ženy se spíš obklopují kočkami. Prevalence nemoci je jeden člověk ze sta až tisíce, což znamená v naší zemi nějakých 50.000 nemocných. A léčba neexistuje. Lékaři a rodina mohou poskytnout pouze takzvanou paliativní péči, kdy se podávají léky na uklidnění, ale je potřeba mít někoho blízkého, kdo nahromaděné věci vyhodí. Bez pomoci blízkých osob se dostáváme do slepé uličky zákonů a lidských práv.
Co s nimi?
Kdo nějakého nemocného člověka zná nebo jej viděl z blízka ví, že ono hromadění není vůlí ovladatelné a vážně ovlivňuje pozici těchto lidí ve společnosti, ačkoli se může jednat i osoby s vysokoškolským vzděláním či úzce specializovanou profesí.
Soudy k omezení způsobilosti přistupují jednoznačně – nepadá v úvahu, neboť by se jednalo o „příliš velký zásah do osobnostních práv. A tak nemocní chátrají až do doby, kdy o vše přijdou v exekučních řízeních, přijdou o bydlení, rodinu i práci! Ale zbyla jim lidská práva…
Právní realita versus realita nemocných
Pražští psychiatři se podíleli na mezinárodním výzkumu, kde se zjistilo, že jen několik psychiatrických diagnóz stojí za 25 % potíží v populaci. V žádném případě tedy není přeháněním říci, že každý čtvrtý člověk svůj život v nějaké oblasti neovládá. Řečeno jazykem právníků, jsou tito lidé způsobilí pouze omezeně. Právní uchopení reality je ale v příkrém rozporu s realitou, kterou můžeme vidět na vlastní oči.
Nemocní dispozofobií opravdu nejsou způsobilí nakládat s penězi, ale jak už jsme uvedli, soudy to tak nevidí. A nemocní lidé se zadlužují, okrádají jiné nebo žijí ze sociálních dávek a občasných přivýdělků na černém trhu, protože žít pouze z dávek se opravdu nedá.
Pomoc blízkých nebo bezdomovectví
Způsob paliativní péče, kdy si nemocný vezme léky na uklidnění a jde třeba na procházku, zatímco mu někdo blízký vyhazuje tak pracně nashromážděné věci, může vyvolávat úsměv. Ale je to jediný způsob, jak těmto lidem zachovat střechu nad hlavou či rodinu. Bez pomoci, pouze s lidskými právy, se z nemocných stávají téměř jistě bezdomovci.
